Dlouhá cesta Diany Q #9

22. června 2014 v 7:00 |  Povídky
Blížil se náš večer a já si stále povídala s Alex o všem možném. Srkaly jsme u toho ardarianský nektar, který jsem znala už od kapitána. Alex mi říkala, že by se jednou chtěla podívat na rodnou planetu svých předků. A já si hned posteskla, že mi chybí Země, a že vlastně do teď nevím co se tam stalo. Daniel mi to ještě nechtěl, nebo nemohl říct a já jsem nevyzvídala. Asi je nějaký důvod, kterému teď nerozumím. Alex za celý svůj život poznala spoustu BioBotů, ale chtěla se blíže seznámit i s Danielem. Možná proto, že ho chválím kudy chodím. Chtěla jsem ho nejdřív pozvat na oběd, ale pak jsem si uvědomila, že on vlastně nemůže jíst a to by bylo hloupé, kdyby se na nás musel dívat. Moc se mi tady na Kerbidosu líbí, že se všichni k těmto robotům chovají tak přátelsky. Berou je jako ostatní členy posádky, a vůbec neřeší jestli jsou živí, nebo jestli jsou to "jen" dokonalé stroje.

Někdo zazvonil, kdo to asi bude, řekla jsem s otazníkem v hlase. Jasně, že to byl Daniel. Pozvala jsem ho dál a sedl si k nám do volného křesla. Trochu se už s Alex znali z Parku, kam se chodíváme stále učit. Zeptali jsme se jestli už ví něco nového o soustavě, ke které jsme přiletěli. Říkal, že počet planet, který byl původně 12 se rozrostl ještě o jednu, která byla v zákrytu za jejich sluncem a na dálku nebyla "vidět". Je hodně blízko hvězdy, takže je žhavá a neobyvatelná. Zajímavé jsou hlavně dvě planety uprostřed. Jedna z nich má hustou atmosféru a ze druhé vychází ty podivné signály. Zatím probíhají dálkové skeny a zanedlouho vyletí sondy blíž. Určitě se tu nějakou dobu zdržíme, říkal. Tomu jsem rozuměla, mohli by tam být úplně nové světy. Asi v tu dobu se u mě probudila zvědavost a touha po poznání. Začala jsem si víc uvědomovat poslání této lodi a víc jsem chápala jak je důležité skládat dohromady jednotlivé částečky mozaiky zvané vesmír.

Čas utekl jako voda a já se s oběma rozloučila. Však se s nimi uvidím v parku hned zítra. Alex tam chodí relaxovat kolem poledne a mi s Danielem máme ještě nějaké to učení. Když si vzpomenu na naši školu doma tak se to nedá vůbec srovnat. Učení v altánku pod stromy je opravdu o něčem jiném. A vůbec nevadí, že slunce je tam umělé a visí na modrém stropu. Už jsem se chystala spát, když jsem zahlédla jak z lodi odlétají sondy, bylo jich určitě přes třicet. Měly takový kovově stříbrný povrch, který připomínal zrcadlo. Jak se vzdalovaly tak se skoro ztráceli, protože se v nich přestala odrážet loď.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama