Mravenčí život

23. června 2014 v 7:00 |  Povídky
Na palouku u zahrádky, bylo jedno ne-obyčejné mraveniště. Malá hromádka v trávě, na které hlídkovalo pár malých strážců. Pečlivě kontrolují příchozí sběrače, nesoucí zásoby jídla pro ostatní. Proběhne známá hra tykadel a cesta domů je volná. Zkusme i mi projít touto kontrolou a podívat se, co se děje pod povrchem. Máme důvěru a jsme vpuštění dál. Nejdeme s prázdnou, neseme něco málo medovice, pro královnu. Sestupujeme temnou chodbou, která se začíná dělit na všechny strany jako koruna stromu. Potkáváme pilné mravence, kteří cupitají všemi směry. Mohlo by se zdát, že tu vládne chaos, ale opak je pravdou. Každý má svůj úkol, každá jejich cesta má svůj cíl. Nahlédneme do první komůrky, co říkáte? Neklepeme nejsou tu dvířka. Najdeme tu hromádku zakuklenců a pár kamarádek, které se o ně pečlivě starají. S jednou z nich se pozdravíme tykadly. Tamhle se klube jeden mraveneček, je celý bledý a jedna sestra mu pomáhá ven ze "spacáku". Nebudeme rušit a jdeme dál hledat královnu. V dalších komůrkách jsou stejné hromádky, páni to bude dětí, říkáme si.

Musíme o patro níž. Jde poznat, že je tu větší chládek a víc vlhko. Je tu také spousta komůrek a všude rušno. Ozývá se tiché mlaskání. Správně, jsou to ona, malá holátka, larvičky, které zrovna krmí jejich starší sestry. Pošimrají je na břichu a dají, jim napít něčeho sladkého, nebo zakousnout jiné dobroty. Je tu pořádek a čisto. Ze sousedních komůrek slyšíme stejné zvuky, páni to bude dětí, říkáme si. Občas proběhne mraveneček nesoucí holátko z jedné třídy do druhé, ano jsou ve třídách podle stáří a tím i podle velikosti. Komůrkové třídy, kde se nic neučí a přesto mladý mraveneček ví vše co je potřeba.

Popřejeme dobrou chuť a jdeme dál. Míjíme komůrky kde se skladuje jídlo, na horší časy. Pečlivě se o něj starají, aby bylo co jíst, když bude nejhůř. Až tam dole, v posledním patře najdeme pár komůrek s vajíčky. S bílými válečky, o které s láskou pečují naše sestry. Páni to bude dětí, říkáme si. V poslední komůrce je ona, královna matka. I když nejsme ohlášeni, uvítá nás a pozve dál. Najednou se ozve nějaký dupot. To nic, říká, to se někdy stává. To jen nějaké velké zvíře prošlo kolem. Povídáme si a královna nám vypráví svůj příběh. Jak přiletěla ze své rodné kolonie a vyhrabala si malou komůrku, kde snesla svoje první vajíčko. Každý další den snesla další a další. Pomalu krmila své první larvičky a po nějaké době vychovala naše první sestry. Nebylo to vůbec lehké a jak šel čas dětí přibývalo a rodina se rozrůstala. Byla šťastná, když nám to vyprávěla a bylo vidět, že má velkou radost, že se její rodině tak dobře daří. Říkáme jí, že jsme potkali spoustu jejich dětí a že její rodina má všechno před sebou.

Zase s ozval ten dupot, královna nás uklidní, že to bude dobré, vždycky to bylo dobré. Najednou se ozve Csssssssss, csssssssssss. Ozve se poplach a křik našich sester, křik dětí z vyšších pater. Potom to přijde i k nám, dusíme se a umíráme v křečích. Najednou je ticho. Z tisíců hlásků nejde slyšet ani jediný. Jde slyšet jen dupot toho velkého zvířete nahoře.

Nehubte prosím mravence, nechte je žít!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 15. července 2014 v 7:55 | Reagovat

Jako malá jsem strašně ráda četla Ferdu Mravence. Úplně jsem ho milovala a zlobila se na tu puntíkatou Berušku, co Ferdu tak trápila. Tak jsi mi tu knížku nějak připomněla... :D

2 mkure mkure | Web | 15. července 2014 v 19:18 | Reagovat

[1]: Já mám mravence moc rádo. Když se dívám na ty větší, je vidět jak se zastaví a jak si mě prohlíží. Co si asi myslí? Jsou dokonalí. Potom je mi líto, když je někdo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama