Setkání s Lesanou

29. srpna 2014 v 20:05 |  Povídky
Jmenuji se Dominik a povím Vám příběh, který se stal jednoho léta, na prázdninách u dědy. Děda bydlí na samotě, v malé chaloupce u lesa. Je to samotář, který skoro nemluví a nemá rád lidi, protože mu hodně ublížili a vzali mu jedninou lásku, kterou měl. Jsem asi jediný člověk, kterého pustí blíž, a kterému sem tam řekne nějaké slůvko. Ten rok bylo přemlouvání rodičů, aby mě pustili k dědovi, hodně složité, ale nakonec jsem zvítězil a posadili mě na ten správný autobus. Podle táty to bude škola života, ale máma měla docela strach. Není mi pět říkal jsem. Autobus mě zavezl do jedné vesničky, ze které mě čekaly ještě čtyři kilometry chůze prašnou cestou. Bylo vidět, že se cesta nepoužívala, protože místy rostla tráva a malé keře. Ještě, že jsem měl tátovu mapu s malůvkami. Děda se na toto místo přestěhoval nedávno a táta měl tu výhodu, že už tam jednou byl. Někde v půlce se cesta změnila v pěšinku, a i ta za chvíli zmizela. Už jsem se bál, že jsem se ztratil, ale potom jsem v dálce zahlédl dědův dům. Byla to spíš dřevěná chaloupka, ale mě se to stavení moc líbilo. Jen jsem si říkal, že člověk musí být hodně zlomený, když žije takto daleko od lidí. Když jsem přišel blíž viděl jsem dědu sedět venku v dřevěném křesle. Díval se na motýly, kteří poletovaly u pestrobarevných kytek. V ruce držel plechový hrnek s vodou a vypadal spokojeně. Když mě zahlédl řekl jen "Dominiku?", vstal a objal mě. Neptal se kde se tam beru, jestli jsem sám, jen mě rukou pozval dál do chalupy. Nevěděl, že přijedu. Nemá telefon, vlastně nemá ani elektřinu, on takové věci nepotřebuje.

Uvnitř bylo několik místností a schody do podkroví. Sundal mi velký batoh, sedli jsme si ke stolu a nabídl mi kukuřičnou placku. Neodmítl jsem a s chutí se do ní pustil. Myslel jsem, že bude pohublý, protože jí jen to co posbírá a vypěstuje na políčku za domem, ale vypadal velmi dobře, zdravě. Chvíli jsme si povídali, tedy já jsem povídal a on přikyvoval. Zeptal jsem se jestli nepotřebuje s něčím pomoct, řekl jen "zítra". Byl krásný den a foukal svěží vítr. Vůbec se nedivím, že si vybral právě toto místo, byl tam naprostý klid a čistá příroda. Hned za domem začínal listnatý les. Řekl jsem dědovi, že jdu na průzkum okolí. Čekal bych, že odpoví něco jako "nechoď daleko", ale místo toho vyslovil "pozor na víly". Já se jen usmál a šel se podívat dál. Vím, že u nás nejsou medvědi ani vlci, tak jsem se ničeho nebál.

Přeci jen jsem to tam neznal, tak jsem nešel daleko. Našel jsem tam krásnou studánku s pramenem, obloženou kameny. To byla asi dědova práce, tam chodil pro vodu. Když jsem se sehnul, abych se napil, měl jsem pocit jakoby za mnou někdo stál, ale po otočení tam nikdo nebyl. Nabral jsem si znovu vodu do dlaní a napil se. Najednou jsem na hladině studánky viděl odraz bledé postavy, byl to jen okamžik, ale kromě mě tam nikdo nebyl. Řekl jsem si, že se mi to jen zdálo a šel zpátky.

Druhý den po snídani jsme šli s dědou na dříví. Bylo mi divné, že si vzal malou pilku, protože vím, že by živý stromek nikdy nekácel. Sbírali jsme jen suché popadané větve a ty větší nařezal na malé kousky, aby se daly svázat a odnést. Ještě to dělal tak, že tam vždy jedno polínko nechal pro broučky. Takto jsme se několikrát otočili, až děda řekl "stačí". Následoval oběd, brambory na loupačku, a odpoledne bylo jako každý den volno. Nabídl jsem, že zajdu ke studánce, pro vodu. Děda s kývnutím souhlasil a podal mi vědro. Cestu jsem si dobře pamatoval, nebylo to daleko. Když jsem přišel ke studánce zrovna z ní pila malá srnka. Sedl jsem si do trávy, abych ji nerušil a jen se na ni tiše díval. Myslím, že o mě věděla, ale z nějakého důvodu neutekla. Když dopila a olízla se, pomalu odešla dál do lesa. Zvedl jsem se a šel ke studánce. Nejdříve jsem se napil a potom nabral vodu pomocí ze dřeva vyřezané misky, kterou tam děda měl. Nechtěl jsem jít hned zpět, tak jsem se posadil kousek stranou a opřel o velký strom. Díval se kolem na tu krásu a poslouchal zpěv ptáčků. Potom jsem si vzpomněl, že mi děda dal hrst lískových oříšků, asi jako svačinu. Vyndal jsem jich pár a začal se dobývat dovnitř. Najednou přiběhla rezavá veverka a sedla si přede mě. Já na ni hleděl jako na zjevení a ona hleděla na mě, nebo spíš na oříšky, které jsem držel v ruce. Jeden jsem jí pomalu podal, ona ho chytla a utekla s ním. Potom se už neukázala, tak jsem zbývající oříšky vyskládal na plochý kámen, který byl poblíž. Vzal jsem vodu a šel dědovi povykládat svoje zážitky. Děda seděl venku v křesle a pozoroval mraky na obloze. Povídám mu, "nebudeš věřit, co se mi právě stalo" a on jen tiše s úsměvem řekl "srnka a veverka?" Jak to můžeš vědět, zeptal jsem se, ale neodpověděl a tiše si vyslechl celý můj příběh.

Další den jsem se nemohl dočkat odpoledne, až půjdu znovu pro vodu. Dostal jsem nějaké oříšky a vyrazil k lesu. U studánky, nebyla ani nožka tak jsem si sedl ke stromu a vyndal oříšky. Ale veverka se neukázala, díval jsem se do koruny stromu a potom jsem zavřel oči a jen poslouchal ptačí zpěv. Najednou slyším šramot listí a říkám si, "tady je čiperka". Když jsem oči otevřel, tak tam nebyla zrzka veverka, ale v dáli stála bledá postava a šla nesměle blíž. Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nehnul a nevyšel ze mě ani hlásek. Když se potom postava v půli zastavila, bylo vidět, že je to malá holka, asi v mém věku. Byla neuvěřitelně krásná. V dlouhých světlých vlasech měla sedmikrásky a na sobě krásné bílé šaty. Stála tam bosá a jen vítr si pohrával s jejími vlasy. V tu chvíli jsem si vzpomněl na dědu, jak říkal "pozor na víly", protože ona nemohla být z tohoto světa. Najednou řekla "Neboj se Dominiku", přitom ani neotevřela pusu, to vím jistě, protože jsem z ní nemohl spustit oči. Jako by mi mluvila přímo do hlavy. "Znáš moje jméno" odpověděl jsem v duch. "Máš dobré srdce Dominiku" ozvalo se. "Kdo jsi?" ptám se. "Jsem Lesana, zavři oči prosím.." já poslechl a pak jsem cítil polibek na tváři. Když jsem oči znovu otevřel byla pryč. Vstal jsem a dlouho ji hledal kolem, ale nenašel. Už bylo pozdě, vzal jsem vědro a šel pomalu domů. Celou cestu jsem se otáčel, ale ona nikde. Dědovi jsem nic neřekl, ale myslím že přesně věděl co se stalo. Když jsem došel bez vody, tak se jen usmál a tiše řekl "jen ti popletou hlavu kamaráde". Dal jsem si dvě jablka k večeři a s plnou hlavou Lesany jsem šel spát.

Zbývalo mi ještě pár dnů prázdnin u dědy, ale i když jsem ke studánce chodil několikrát za den, moji vílu jsem už neviděl. Po týdnu přišlo loučení a já poděkoval dědovi za ty nejlepší prázdniny. A Lesana? Na tu nikdy nezapomenu.


Nejsem Dominik, veverka ani Lesana, jsem malé Kuře.
Příběh je vymyšlený a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná. I když...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jorika Jorika | Web | 30. srpna 2014 v 9:58 | Reagovat

Ten příběh se mi moc líbí a víš co ti povím? Kdysi se mi často zdávalo, že jsem starý muž a bydlím na samotě u lesa. Měla jsem krásnou roubenku a viděla jsem, jak sedím na zápraží, nebo řežu a sekám dříví.

Povídka mě pozitivně naladila. Nejsem závistivý člověk, ale tady bych si přála prožít aspoň pár dnů s takovým dědou a chtěla bych potkat aspoň tu veverku.  :-)

2 mkure mkure | Web | 30. srpna 2014 v 16:25 | Reagovat

[1]: Jsem rádo, že se ti líbila. Byla myšlena pozitivně a vlastně i děda našel štěstí na tomto místě.

Já ti povím taky jedno tajemství. Byla doba, kdy jsem vážně uvažovalo, že na tokové místo uteču. Mělo jsem všechno vysněné a vymyšlené. Ale pak jsem si uvědomilo, že to nejde. Jednak taková místa už dneska nejsou, druhak bych to nezvládlo a třeťak samo před sebou utéct také nemohu. Je to dávno a už je to za mnou. Takže nám zbývají ty sny, díky za ně :-)

3 Jorika Jorika | Web | 30. srpna 2014 v 19:44 | Reagovat

[2]: Tohle jsem taky chtěla, a taky bych to nezvládla a jak píšeš, před sebou nikdo neuteče.

A víš co,  mám už tak trochu husí kůži. Říkám si, že snad není možné, abychom toho měli tolik společného. Napsala jsem si do motta, že každý má na světě spřízněnou duši, ale někdo jí nenajde do konce života a já mám pocit, že ta spřízněná duše je tady, blízko. Ani dcerou si tak nerozumím, nebo spíš ona nerozumí mně. Podle ní jsem moc měkká.. :-)

4 mkure mkure | Web | 31. srpna 2014 v 8:20 | Reagovat

[3]: Já to cítím stejně :-). Je to opravdu zvláštní, možná i tajemné. Třeba, když se podíváme na naše první články. Je náhoda, že začínáme psát  skoro ve stejný den? A naše první řádky? ???

5 Jorika Jorika | Web | 1. září 2014 v 7:25 | Reagovat

[4]: Dneska lidi nemají o druhé zájem, i tady na blogu je převážná většina těch, co jim jde jen o vysokou návštěvnost. Hodně tzv. "blogerů" napíše jen pěkný článek, aniž by z něho přečetli jeden jediný řádek, nebo mrknou o čem jsou komentáře a napíší to podobně. To mi napsaly teď ty dvě poslední blogerky. :D

Já si občas chodím číst nové články opravdu se zájmem, ne proto, abych měla návštěvnost vysokou, s návštěvností už nikdy díru do blogového světa neudělám, zkrátka mě zajímá, o čem lidé píšou a tak jsem narazila na malé Kuře.

V pátek mi řekla lékařka na kardiologii, že ze mne cítí jakousi změnu k lepšímu, něco se se mnou prý událo a považ, chodím k ní skoro 15 let a poprvé jsme si promluvily úplně jinak, dokonce i o tajemnu, ezoterice, přitom bych to do ní dřív vůbec neřekla. Začala s tím mimochodem ona. Prý se lidé stejně naladění potkávají a poznávají. No a my jsme podobně naladění. Mě nesmírně těší, že jsem potkala mladého člověka s obrovským citem a empatií.
To, že jsem narazila na tenhle blog jistě nebyla jen obyčejná náhoda.

6 mkure mkure | Web | 1. září 2014 v 9:40 | Reagovat

[5]: Ano, také to znám, i když teď  ke mě nechodí ani tito. A moji čtenáři by se dali spočítat na polovině prstů jedné ruky :-). O to víc si jich vážím. Pravděpodobně na naší vlně moc lidiček nebude.

Myslím, že pozitivní myšlení  nám může pomoci víc než by se mohlo zdát. Některé věci nezvrátí, ale lépe se s nimi vyrovnáme.

Já nevím, ale Kuře je divný tvor. Je stále zmatené, hledá nějaký smysl. Ale nemalujme si ho v představách do růžova, ono se tak nevidí.

Děkuju za tvé upřímné řádky ;-)

7 Jorika Jorika | Web | 1. září 2014 v 10:46 | Reagovat

[6]: Jorika je taky zmatená a co je vlastně ten smysl? Každý ho hledáme, přiznám se, že jsem ho zatím nenalezla...

I já děkuju, za to, že jsi, a že mám s kým některé věci rozebírat, vážím si toho. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama